Povídky Karla Dostála - Černí cestáři

11.12.2009 12:41

ČERNÍ CESTÁŘI
V malé místnosti, kde jsme seděli já-mladík v zeleném a starší pán v ošuntělé uniformě přednosty, výpravčího a pokladníka v jedné osobě, bylo útulno. Kachlová kamna příjemně hřála a nic nám nescházelo.Alespoň podle mínění vládce této nepříliš honosné budovy. Jenže já byl jiného názoru.Mě chyběl vlak-co říkám vlak, lokálka, která tady, jak jsem zjistil, nepravidelně jezdila. ,,Mladej,“ povídá po krátké odmlce muž, kterého jsem vám již dosti zevrubně představil. ,,Expres přijede, když ne dnes, tak určitě zítra. Tady se na nějakou tu hodinu zpoždění nekouká.“
Teď vám zase něco vysvětlím já. Nejedná se o Divoký Západ, ale o pohraniční městečko v roce 1945 přesně 24.12. ve 14 hodin a já se potřeboval přesunout o 20 km dál na své budoucí působiště. To ovšem zajímalo mého společníka asi tolik, jako mého jezevčíka jméno, které měl zapsané v rodokmenu, neboť na něj nikdy nereagoval. A tím jsem vám představil třetího společníka, který se ovšem do našeho rozhovoru nezapojoval. Názory výpravčího mě nijak neuspokojily a proto ve mně uzrál plán, kterého jsem brzy začal litovat. Prostě jsem si sbalil svoje věci, což nedalo tolik práce a oznámil své rozhodnutí panu přednostovi, což dosti nelibě komentoval a zrazoval mě od mého úmyslu. Můj malý psí přítel nejevil také velké nadšení, podle toho, jak se zvedal od vytopených kamen.
Trasu jsem měl prostudovanou podle podrobné mapy. Bohužel zapomněli připsat předpověď počasí na tento den. Celkem bylo jak má být v tuto roční dobu. Mrzlo, ale jinak bezvětří. Cesta ubíhala podle plánu, to je asi 4 km v hodině. I můj pes se zřejmě smířil s tím, že musel opustit příjemné teplo a vesele pobíhal. Já jsem však začal mít takový zvláštní pocit, že se něco semele. A také ano. Asi po dvou hodinách klidu se počasí začalo rapidně zhoršovat. Setmělo se tak, že bylo vidět ne dál, než na padesát metrů a to byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Pak přišla bouře jako o žních, ale místo vody padaly takové spousty sněhu, na jaké jsou zvyklí snad jen v Tatrách nebo v Alpách. A v této záplavě sněhu jsem neviděl již vůbec nic. Také Bobík se jen ploužil v mé stopě a za chvíli mě už nemohl dále sledovat. Nebylo jiné řešení, než ho nést. Vytáhl jsem vodítko z batohu, přepásal hubertus v pase a dal tlumok na záda. Kapsa, která přepásáním hubertusu vznikla, se stala útočištěm pro mého pejska. Ten již úplně rezignoval a já se pro něj musel kousek vrátit. Uložil jsem ho do improvizované boudy na svých prsou a pokračoval.
Naše cestování netrvalo dlouho. Měli jsme štěstí a narazili na zbořeniště, které bylo na mapě označeno jako ,,Spálený dvůr“. Tam jsme našli útočiště před přívalem sněhu i před větrem, který tuto nepohodu provázel. Bobíka i sebe jsem vysvobodil od zátěže, včetně batohu. Usadil jsem se na něco, co jsem ve tmě nahmatal nohou a vytáhl z batohu láhev, kterou mi dal na cestu strýček hostinský. Otevřel jsem ji a zhluboka se napil. V tom okamžiku se semnou zatočil snad celý Spálený dvůr a já, lapaje po vzduchu, přemýšlel, co to bylo za sílu. Snad něco pro námořníka, ale ne pro mě, který v té době pil z alkoholu jen sedmiprocentní pivo. Tento lektvar by postavil na nohy i padlého koně, natož mě. Já vyskočil, kašlal, v očích slzy, potácel jsem se k východu. Ten jsem dříve neviděl, až teď zázrakem, se jasně rýsoval.
S údivem jsem zjistil, že se venku vše změnilo. Nejen že přestalo sněžit, ale utišil se i vítr a z nebe na mě vykukoval měsíc. Vše kolem bílé, jen keře lemující úzké proužky polí se černaly a nahoře, kam jsem měl zamířeno se rýsovala hradba tmavého lesa. Nezbylo mi nic jiného, než dát se na další pochod. Také jsem neměl jiné východisko. Můj dosavadní úkryt mě sice chránil před větrem, ale před mrazem, který o sobě dával vědět, ani trochu. Jak jsem předeslal, napadlo sněhu ještě více a cesta dále byla ještě obtížnější. Brodil jsem se tou záplavou sněhu, chvílemi zapadal až po pás do závějí a přitom musel nést svého psího přítele. Ale co se dalo dělat, než postupovat dále a chvílemi odpočívat. Odpočinek byl však častější a delší, takže jsem se mohl věnovat prohlídce krajiny. Hradba lesa však byla stále v nedohlednu. Na další zastávce jsem nevěřil svým očím. Zdálo se mi, že křoviny, které lemovaly úzká políčka, se ke mně přibližují. Shodil jsem batoh, vytáhl dalekohled a zjistil, že mě oči neklamou.
Přímo ke mně mířila tlupa patnácti kusů divokých prasat. První šla bachyně se selaty a průvod uzavíralo několik lončáků . Asi 30 metrů ode mne bachyně změnila směr a dala se po silnici, kterou jsem neviděl, jenom tušil. Když se prasata vzdálila, vydal jsem se na jejich stopu a nevěřil svým očím podruhé. Cestář by mi lepší chodník neproházel. Bobík začal divočit,ale rychle jsem ho uklidnil. Upoutal jsem ho na vodítko a pokračoval. Asi za hodinu jsem se doplahočil na vrchol táhlého kopce a tím i do lesa. Tam jsem sledoval tlupu černé, která mě k mé radosti vedla stejným směrem, kam jsem měl namířeno. Asi po půl kilometru bachyně se svým průvodem uhnula na malé políčko a já jsem zjistil důvod jejich výletu. Políčko stačili do mého příchodu rozrýt tak, že vypadalo jako čerstvě zorané. Zatím co prasata pracovala na vzdáleném konci, já se přesvědčil o příčině jejich počínání. Na poli nebyly sklizeny brambory a tak se snažili napravit sedlákovu chybu. Jak jsem viděl, docela úspěšně.
Mně však nastaly zase potíže s dalším pochodem. Sněhu bylo méně, ale cesta neprošlapaná. Bobíka jsem už nemusel nést, šel v mých stopách, ale já byl již značně vyčerpán. Po půl hodině jsem spatřil u cesty kapličku. Okamžitě jsem ji zvolil jako svůj druhý útulek. Nalámal jsem smrkové chvojí, dal ho na stupně k oltáři a vše, co mě tížilo, jsem ze sebe scházel. Z batohu jsem vyndal zásoby a začali jsme se s Bobíkem posilňovat. Když jsme spořádali polovinu proviantu, sáhl jsem po lahvi. Ale teď opatrně jsem začal popíjet. Obsah láhve pomalu ubýval a já pociťoval příjemné teplo. Ale horší bylo, že jsem začínal mít potíže s udržením bdělého stavu. Víčka se mi klížila a já neustále bojoval se spánkem. Až jsem podlehl.
V tomto příjemném, ale nebezpečném stavu mě náhle vyrušilo tlumené zvonění a já, asi ve snu, jsem si říkal: ,,To je můj konec.“ Jenže tady byl můj malý psí kamarád, který začal dělat takový rámus, že by vzbudil i mrtvého. Procitl jsem, až když jsem slyšel frkot koní a veselý zpěv několika lidí. Vyběhl jsem ven z kapličky a čekal na své zachránce. Nejprve se vylekali. Mysleli, že ožil hajný, který tu byl zastřelen při boji lesních zaměstnanců s pytláky a na jehož památku byla kaple vystavěná. Když se vše vysvětlilo, naložili mě i mého zachránce do saní a ujížděli na půlnoční mši do vesnice, kam i já měl namířeno. Samozřejmě jsme dopili zásoby.
Na půlnoční mužská posádka nešla, ale ženské se pomodlily za nás a hlavně za mě.
Tímto jim velice děkuji. Hajný Lebeda

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode