Jak nás vnímá veřejnost

18.12.2015 18:58

Myslivost 12/2010, str. 8
Vladislav KROP,

Do diskuse na toto téma se hlásím po přečtení příspěvku „Jak na nás pohlíží dnešní mladá generace“ (Myslivost 10, str. 98). Došlo mi, že jsem se ocitl v jakémsi grafu, který nic neřeší a nic také nevyřeší. Nevím proč ho pisatel vytvořil na základě sedmi otázek, když škola používá ke klasifikaci známek pět a u psů nám stačí známky čtyři.

Udivuje mě, kam jsme se dostali ve snaze o zlepšení našeho „image“ u nemyslivecké veřejnosti. Myslím, že problém je daleko jednodušší. Já ho vidím z pohledu své životní praxe.
Začínal jsem s myslivostí, když byla ještě „součástí zemědělské a lesní prvovýroby a nerozlučně spjata z vlastnictvím honebního pozemku. Když jsem přišel do praxe, už to neplatilo.
Latinské pořekadlo Temphora mehantur…. to plně vystihuje. V době, kdy člověk žil v tlupě, ti nejzdatnější lovili, aby jí zajistili maso. Také nasazovali svůj život. Právě ti byli tehdy na té nejvyšší příčce. Z nich se rekrutovali pozdější vladaři a šlechta s výhradním právem lovu. To bylo období lovčích a profesionálních myslivců, kteří byli prostému lidu obestřeni určitým tajemstvím, které pramenilo ze znalostí přírody a jejích zákonů. Znali stezky a pohyb zvěře, hlasy noci a rozmary přírody. Všechny mýty kolem nich byly výplodem fantazie. Doc. MUDr. Kovařík o tom ví své.
Spisovatelka Růžena Svobodová v roce 1908 o nich napsala: „Celá krajina a půl království znaly dvanáct štíhlých černých hochů, znaly vybrané a krásné pověstné myslivce z Vysokých hor. Nebylo nikde daleko široko vzácnějšího tanečníka, ochotnějšího pijáka nad ně. Přijížděli občas ze svých hor na andaluských koních, vypěstovaných v knížecím hřebčinci, zahýřit si do města, jež se od nich všechno rozveselilo. Byli vždycky toužebně očekáváni. Protančili a prohýřili dva dny a dvě noci, utratili za čtyřicet osm hodin víc, než měli ročního platu, pomilovali mladé ženy, srdce dívčí zarmoutili a odjeli zase do vysokých hor“.To byly časy! Jak by asi vypadal jejich graf vzhledem k tehdejší veřejnosti.
Pak přišla první strašlivá válka a po ní zrození naší samostatností. S ní nové pojetí myslivosti. Její aktéři ještě dlouho požívali vážností starých časů. Provozovali ji sedláci, továrníci, řemeslníci, majitelé hospod, hotelů, intelektuálové.
A přišla druhá, ještě strašlivější válka. Po ní znárodnění, HTUP, kolektivizace. Právo myslivosti bylo odděleno od vlastnictví půdy a nabídnuto „širokým vrstvám společnosti“. Platilo heslo: „Já jsem horník, a kdo je víc“. Lesníci byli označeni jako „placení rekreanti“, myslivci jako součást Národní fronty „ozbrojenými brigádníky“, podílejícími se na rozvoji vesnice. Myslivost se stala sportem a relaxací. Pod drobnohledem veřejnosti kolem ní zmizelo veškeré „tajemno a kouzlo“ a na světlo se dostávají pouze negativní jevy.
Nejsem proti lidové myslivosti. Sám jsem se na tomto procesu jako zkušební komisař podílel. Vzpomínám, jak jsme nechtěli „pustit“ jednoho adepta. Předseda zkušebního senátu prohlásil: „Všimli jste si soudruzi, jaké měl upracované ruce?“ Ze zkušeností také vím, že většinu manuální práce ve sdruženích mají na svém kontě právě takoví. Stačí jim, že jsou myslivci, často jenom účastníci jednoho, či dvou společných honů a při společenské akci prosedí skoro celou dobu u stánku s pivem. Něco pozitivního však z této doby přece jenom zůstalo. Je to právě to vybudované myslivecké zařízení, jako chaty, klubovny, které si někde v mnohém nezadají s okázalými rezidencemi.
To, co jsme tehdy do našich řad nabrali a stále ještě nabíráme, s tím pracujeme a podle toho také vypadá graf o nás. Myslím, že zbytečně žehráme, že se naše členská základna zmenšuje. Kéž by byla kvantita nahrazena kvalitou.
Jaká je skutečnost nyní?
Totalitní představitele nahrazují zbohatlíci, často s koupenou zkouškou z myslivosti. Zdá se, že nešvarů přibývá. Velké režijní celky byly rozdrobeny na malé honitby vzniklé mnohdy na základě pochybných výběrových řízení. V malých honitbách chtějí všichni lovit silné jeleny a srnce. Není čas na klasický lov čekáním nebo šouláním. Hromady vnadišť se objevily, když v zemědělské sféře začaly vznikat přebytky a lovit začali její hospodářští pracovníci. Pamatuji si, jak mi jeden ředitel statku poslal Tatru 111 hrachu.
Tak se výkon práva myslivosti rozšířil o noční čekanou a nejen na divočáky. To je věc, kterou bychom měli řešit „doma“. Také střílení bažantů z beden. To je opravdu krajně neetické a mělo by se zakázat. Ponižující je pro mě, když mi dá policajt foukat na honu. Tuto záležitost by měl mít právo řešit hospodář nebo předseda. Nevím proč policie nezařídí „foukací stanice“ pro řidiče vozidel před každým jejich výjezdem. Vždyť je jich na cestách denně dost, včetně nehod způsobených pod vlivem alkoholu. My myslivci jsme proti tomu úplná prkotinka.
 
A náš vztah k nemyslivecké veřejnosti ?
Každý si přivlastňuje nebo nárokuje kousek živé přírody. My myslivci jenom ustupujeme. Nevím, jak veřejnost vnímá, o kolik se rozšířila zástavba, zvlášť v kraji, jakým je Moravskoslezský. V obcích, kde stálo jen několik domků a usedlostí, s hlídacím psem na řetězu a kočkou, která chytala myší ve stodole, rostou nové rodinné rezidence jako „houby po dešti“. U každého je oplocená zahrada, volně puštěný pes a kočka musí za myšmi do pole. Kdyby jenom věděla zpěvačka M. Kubišová jakých přezdívek si vysloužila za svoje „nechte kočičky žít“!
I myslivci mají svoje koroptvičky, bažantíky a zajíčky. A všude jich ubývá.
Nafouknutou bublinou jsou i velké šelmy. Ty nás navštěvují tak, jako před staletím. Jen my žijeme v jakési bláhové utopii, že by se mohly u nás trvale usadit. I zde by měla fungovat jakási pravidla „kde a kolik“.
 
A výhled do budoucna ?
Lány se nezmenšují, zástavba bude pokračovat, tak jako oplocené pastviny. Lze si jen přát, aby to nebyl alespoň ostnatý drát. A myslivci budou postupně vytlačeni na sám okraj přírody, až zbudou jenom lesy, odkud je budou vyhánět ochranáři.
Také nehledejme, prosím, na sobě „zbytečné vši“. Není jich tolik. Jestli něco kazí náš „image“, tak to jsou sdělovací prostředky, které zajímají pouze negativa. Jak málo se píše o tom, kolik mládeže vychovávají právě myslivci, jak se budují biokoridory a na jaké úrovni je péče o zvěř. Kolik v přírodě přibývá kapliček sv. Huberta. Jak moc jsou myslivosti nakloněni faráři, kteří ve spolupráci s myslivci rozvíjejí svatohubertské tradice. Právě z jejich úst je slyšet chvála k myslivcům, kterou vnímá vesnická veřejnost a tam myslivci tu autoritu a dobrou pověst mají. Město nám nikdy fandit nebude. Odpusťme jim to, „neboť nevědí, co činí“.
Proto vážení vědátoři, nevtěsnávejte nás do grafů a cifer, které nic nevyřeší. Vězte, že nás utváří doba, ve které žijeme. Tak jako s právem kráčí zároveň kriminalita, tak s výkonem práva myslivosti i pytláci a jiné negativní jevy. Jako před staletími i dnes. Platí to v každém odvětví. Jako myslivci se zatím neobjevujeme v bulváru, jako třeba sportovci, herci, či podnikatelé. Domnívám se, že patříme k té slušnější vrstvě společnosti.
Vladislav Krop,
člen Klubu autorů


 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode