Hodnocení vlivu zvěře na ekosystém
04.03.2010 14:58
Strašák jménem „Hodnocení vlivu zvěře na ekosystém“ Aneb Jaké změny v plánování lovu nám hrozí?
Myslivost 3/2010, str. 12
Myslivost má v České republice v mnoha směrech vysokou úroveň, na kterou můžeme být právem hrdi. Vedle příkladného udržování tradic, vysoké intenzity a organizovanosti péče o zvěř a promyšlených zásad průběrného odstřelu, je pro zahraniční odborníky i obyčejné lovce překvapující náš podrobný systém plánování lovu zvěře, který kalkuluje s přesnými čísly každoročního přírůstku a lov plánuje i s rozdělením do věkových stupňů, aby byla zachována optimální věková struktura populace.
Takto dokonalý systém hospodaření s volně žijící zvěří je naprosto unikátní a ve většině vyspělých zemí si vystačí s mnohem primitivnějšími plány.
Kdyby náš systém fungoval bez výraznějších problémů, tak bychom světu bezesporu měli co ukázat a mohli bychom být oázou pořádku, kvalitní zvěře a zanedbatelných škod. Praxe ovšem za dokonalostí vyplněných tabulek velmi zaostává a zejména v případě spárkaté zvěře jsme odstrašujícím příkladem, který každého případného zájemce o tento způsob hospodaření spolehlivě odradí. Samotnému mi vždy zabere poměrně dost času, pokud mám někomu ze zahraničí vysvětlit, jak to u nás vlastně chodí a jak je možné, že desítky let po sobě vykazujeme čísla, která zjevně neodpovídají pravdě, a stále jsme přesvědčeni o správnosti kdysi nastoupené cesty.
Důvodů, proč se nám nedaří hospodařit přesně podle tabulkových údajů, je samozřejmě více. Vedle chyb v samotném systému a objektivní obtížnosti dostatečně přesně zjistit např. početní stavy zvěře má svůj podíl i stav myslivecké legislativy, naše národní povaha, atraktivita chovu zvěře a rozšířené heslo, že z cizího krev neteče a další faktory.
Přitom fakt, že se stavy spárkaté zvěře vymkly kontrole a působí obrovské škody, byl známý již v polovině osmdesátých let minulého století. V té době také začaly na různých místech snahy o redukci zvěře, bez které nebylo možné snížit poškození lesa na únosnou mez. V posledních dvaceti letech tyto tendence obecně zesilují a k lesníkům se přidaly ekologické organizace, pro které jsou škody způsobené zvěří oblíbeným a vděčným tématem pro zviditelnění. Myslivci tak při jednáních o škodách čelí stále výraznější převaze a odpůrci současného hospodaření získali v poslední době výrazný impuls v podobě Národního lesnického programu (NLP), ve kterém se tyto škody staly jedním z klíčových témat.
V NLP, jenž byl přijat vládou, je jednoznačně konstatováno, že lesy jsou negativně ovlivněny spárkatou zvěří, jejíž stavy je třeba snížit na úroveň, kdy bude umožněna dostatečná přirozená obnova dřevin. Dosavadní systém plánování lovu je označen za nespolehlivý a důležitým nástrojem pro splnění cílů NLP má být nová metodika pro posuzování vlivu zvěře na lesní ekosystémy, přičemž takto získané údaje by byly podkladem pro stanovení výše lovu.
Osobně naprosto souhlasím s opuštěním dogmatu sčítaných stavů a s přechodem na sledování míry poškození lesa jako hlavního kritéria únosnosti stavů zvěře. Na rozdíl od mnohých se nebojím toho, že by relativně primitivní způsob hospodaření nutně musel vést ke zhoršení kvality zvěře, narušení její populační struktury a snížení početnosti na hranici přežitelnosti. Jsem rozhodně pro každou změnu, která přiblíží naše plánování skutečnosti a umožní udělat závěry na základě věrohodných dat. Bohužel si také uvědomuji, že mnohé požadavky na snížení stavů jsou oprávněné a v řadě oblastí bude nutno snížit míru škod na přijatelnou mez.
Existuje proto velmi reálné riziko, že dosavadní systém hospodaření se zvěří, který u nás platí v podstatě více než 45 let, bude v krátké době změněn nátlakem jeho odpůrců. Bylo by proto rozumné vstoupit aktivně do procesu tvorby nových předpisů a navrhnout metody a kritéria, která nám budou vyhovovat. Rozhodně bych se nespoléhal na vyčkávací taktiku, jež je založena na předpokladu, že dosavadní systém nemáme čím nahradit. Funkční řešení se totiž nemusí vymýšlet od základu, ale je možné převzít a upravit modely fungující v zahraničí.
První vlaštovkou, která se pokusila prorazit, je metodika hodnocení vlivu zvěře na lesní porosty, kterou vyvinul Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL) na objednávku MŽP a v minulém roce ji otestoval na vybraných územích. Cílem bylo ověřit, zda je pro stanovení vlivu zvěře na les možné využít údajů z národní inventarizace lesů, kterou ÚHÚL zajišťuje. Vedle zhodnocení dat o poškození lesa byl navržen i způsob stanovení lovu zvěře, který by se určoval podle počtu ulovených kusů v minulosti a zjištěného poškození lesa (čím vyšší poškození, tím větší zvýšení).
Měl jsem možnost navrženou metodiku prostudovat a musím říct, že ÚHÚL odvedl výbornou práci, která přesvědčivě ukázala, že je možné vliv zvěře monitorovat. Pokud by byl schválen model, kdy podklady centrálně zajišťuje nezávislá organizace, tak by byla zaručena i jejich objektivnost.
Problémy s aplikací takové metody ovšem přicházejí, pokud by plánování bylo třeba přesně stanovovat pro jednotlivé honitby, protože takto sbíraná data o poškození dobře vystihují větší oblasti, ale pro malá území je síť monitorovacích ploch příliš řídká.
Zadání návrhu také neřeší rozpory se současnou legislativou, pomíjí práva vlastníků pozemků a držitelů honiteb a předpokládá, že automaticky přijde úprava příslušných předpisů a co bude jednou spočítáno a nařízeno, tak bude také v každé honitbě uloveno. Tento způsob uvažování MŽP je při pohledu na dodržování současného zákona spíše projevem naivity než zdravého optimismu. Trochu mně vadí, že aplikace těchto pravidel by tradičně nejvíc dopadla na poctivé uživatele honiteb, kteří úřadům vykazují lov podle pravdy. Tím ovšem nechci nabádat, abychom preventivně začali podvádět a zatajovat i ulovenou zvěř. Tak bychom stejně pouze mírně oddálili dopad nového systému.
Spíše bychom měli začít hledat cesty, jak omezovat negativní dopady zvěře na prostředí a tím zvyšovat jeho únosnost, a měli bychom se konstruktivně podílet na tvorbě nových metodik, protože jinak hrozí, že se dostaneme do izolace. Projednávání návrhu metodiky ÚHÚL se účastnili i pracovníci MZe, kteří se ovšem zaměřili na hledání sporných míst a upozorňování na nemožnost realizace návrhů. Ani špetka snahy najít řešení. Pokud budou zástupci myslivců ke všemu přistupovat tímto způsobem, tak těžko najdeme partnera pro kompromis. Zarážející pro mě je především neschopnost a neochota ke spolupráci na úrovni ministerstev. Jak potom ale mají fungovat kompromisy jinde?
Co nás tedy čeká?
Vzhledem k tomu, jak pokročily práce na podkladech pro hodnocení vlivu zvěře na les a k tomu, že z NLP vyplývají konkrétní úkoly, je pravděpodobné, že MZe bude tlačeno ke změně současného systému plánování zvěře, zejména plánovací vyhlášky 553/2004. Jedním z využitelných podkladů je metodika ÚHÚL, ale nacházíme se v situaci, kdy je možné navrhnout i další možnosti, které by mohly být pro hospodaření se zvěří příznivější.
Především se jedná o logické zvýšení vlivu držitelů honiteb a vlastníků pozemků na hospodaření. Také bychom se měli snažit prosadit, aby nový systém byl adresný na konkrétní honitby, plánoval lov přesněji, než jen v podobě několikaletého zvýšení o určitá procenta, a umožňoval pružnou úpravu podle aktuálního stavu (přírůstek zvěře v daném roce, migrace aj.).
Netroufám si odhadovat, jak dlouho bude tvorba nových pravidel trvat, ale rozhodně doporučuji tento čas nepromarnit. Zároveň je jasné, že případná nová vyhláška, byť by byla sebedokonalejší, nemůže nahradit nedostatky současného zákona o myslivosti. Proto bude aplikace nových pravidel obtížná, což znamená, že nám to na jedné straně bude komplikovat vykazování a plánování, ale na druhé straně dostaneme obrovský prostor pro zpochybňování slabých míst. Zásadní změny proto neočekávám, i když je pravděpodobné, že tam, kde je tlak zvěře na les vysoký, bude přiměřeně zvýšeno i úsilí úřadů a vlastníků lesů na redukci stavů. Jsem rozhodně pro to, abychom novou vyhlášku, pokud tedy vznikne, vzali jako malý krok na cestě k trvale udržitelnému systému hospodaření se zvěří a využili ji k zamyšlení se nad preferovanou podobou zákona o myslivosti, který by mohl nahradit současný. Princip udržování únosného tlaku zvěře na les bychom měli přijmout za základní parametr, podle kterého budeme dříve či později nuceni hospodařit.
Doc. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.
Autor působí na Ústavu ochrany lesů a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty, Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně