Srnčí zvěř
11.12.2009 12:27
Etologické a sociální aspekty podzimních a zimních tlup srnčí zvěře
Myslivost 12/2009, str. 30
Srnčí zvěř jako původní obyvatel houštin a lesů si našla v souvislosti se zaváděním velkoplošného polního hospodářství příznivé životní podmínky v rozsáhlých oblastech polí, dokonale se v nich adaptuje a přizpůsobuje podmínkám nového prostředí. Nachází zde dostatek potravy a klidu, takže může v rozsáhlých lánech některých plodin vcelku nerušeně a v kterékoli denní době pastvit, odpočívat i přecházet. Celoroční ochrana, kterou nabízí lesní srnčí zvěři krytina ze smíšených porostů, je v polních oblastech nahrazována přehlednou, a tudíž bezpečnou vzdáleností terénu.
Život v otevřené krajině nutí tuto zvěř k pohybu na větší vzdálenosti. Různorodost polních plodin ji poskytuje v hojném množství sice vydatnou, ale v některém roce pouze jednostrannou potravu. Polní srnčí zvěř, na rozdíl od lesní se mnohem lépe přizpůsobuje lidské kultuře, hustotě komunikačních sítí, intenzitě provozu a také moderní a stále výkonnější zemědělské mechanizaci. Navzdory všem těmto rušivým faktorům, proniká srnčí do těchto oblastí zcela spontánně, hlouběji a mnohokrát ji můžeme spatřit i v bezprostřední blízkostí obcí a průmyslových závodů. Dokonalá přizpůsobivost a dynamičnost srnčí zvěře v našem kulturním prostředí nám ukazuje, že s touto zvěří můžeme i v budoucnu počítat jako s trvalým zástupcem čeledi jelenovitých v naší kulturní krajině.
V podzimních měsících je pudovou, a také srnčí zvěři typickou a neodmyslitelnou vlastností, sdružování jedinců obého pohlaví do společných tlup. Sezonní soustřeďování srnčí zvěře je výrazně ovlivněno hustotou zazvěření a jinými vnějšími podmínkami prostředí, ve kterém zvěř žije. Nachází-li se hodně zvěře na určitém území, snadněji se sdružuje než při řídkém osídlení.
Základní složkou sdružování srnčí zvěře je pevný rodinný svazek srny - matky se svými potomky. Závislost srnčat na matce je nejsilnější hned po narození a udržuje se po celou dobu kojení. Koncem podzimního a převážně v průběhu zimního období se vztah potomků k matce postupně uvolňuje, ale mnohdy ještě můžeme pozorovat jejich závislost až do doby jejich pohlavní dospělosti. Silnou závislost srnčat na matce nám ukazují případy, kdy v důsledku průběrného odstřelu, před dobou sdružování zvěře, je neeticky ulovena vodící srna. Po ztrátě matky a jejího vedení není srnče schopno se samo začlenit do nějaké tlupy. Zejména jiné matky jej stále odrážejí a vyhánějí a osiřelé srnče se většinou připojí k nějakému srnci nebo k srnčatům, která také ztratila matku.
Sdružování srnčí zvěře do tlup začíná pozvolna přibližně v měsíci září a je velice závislé na průběhu počasí v konkrétním roce. Teplé počasí oddálí sdružování a naopak v chladném počasí je sdružování časnější. Většinou na podzim, kdy z polí mizí kukuřičné lány a jiný dočasný kryt tvořený z pozdních plodin, a v lesích se prosvětlují porosty opadem listu, se urychluje sdružování srnčí zvěře. V letošním roce, kdy koncem září kulminovali vysoké teploty babího léta, jsem pozoroval pozdější nástup do tlup než v jiných letech. U polní srnčí zvěře totiž ovlivňují činitelé vnějších vlivů sklony k soustřeďování mnohem výrazněji.
Základním a nejpevnějším útvarem tlupy je svazek matky se srnčaty. Tento svazek je pudově přísně podmíněn a je základem dalšího sdružování srnčí zvěře do tlup, které podle místních okolností začíná připojováním jednotlivých kusů, většinou potomků z minulého roku, k matce se srnčaty. Tímto způsobem vznikají rodinné, malopočetné tlupy o 4 - 5 kusech, které můžeme považovat za prvotní pudově vzniklé společenské útvary srnčí zvěře.
Tlupa o počtu kolem 6 - 8 jedinců má ve většině případů již dvě vodící srny - matky, což signalizuje na spojení dvou nejbližších prvotních tlup. Vícečlenné tlupy o počtech nad 15 kusů mívají zpravidla mnohem nepravidelnější skladbu než tlupy s menším počtem jedinců. Takové tlupy většinou vznikají nahodilým soustředěním většího počtu, například tří prvotních tlup, nebo připojením většího počtu samostatně žijících kusů k jedné tlupě.
Mnohačlenné tlupy o počtu nad 20 až 30 jedinců mívají zpravidla ještě více nahodilejší skladbu a jsou tvořeny většinou dočasným spojením srnčí zvěře vzniklým pod nějakým působícím vlivem vnějších okolností.
Na rozdíl od polních, mívají lesní tlupy mnohem omezenější počet jedinců, většinou v počtu 4 - 8 kusů.
Každá tlupa srnčí zvěře má svoji vnitřní organizaci, kterou je udržována pohromadě. Základní organizační složkou tlupy je závislost členů na vedoucím kusu, který zpravidla svým jednáním určuje například místo pobytu tlupy, směr a rychlost úniku při nebezpečí či místo pro pastvení. Vedoucím tlupy se stává zkušený, většinou starší a nejobezřetnější jedinec, který nejrychleji reaguje na vnější okolnosti, nejrychleji rozeznává nebezpečí a nejdříve jedná.
Z četných pozorování lze usoudit, že vedoucím srnčí tlupy bývá nejčastěji srna matka, kterou pravidelně následují její potomci. Zdá se, že jinak nemá vedoucí kus na ostatní členy tlupy přímý vliv.
Srnec, jako vedoucí tlupy, je velice řídkým jevem a lze ho spatřit jen ojediněle, a to zpravidla tehdy, když se vedoucí srna opozdí a některý srnec ji dočasně předejde. Při nebezpečí se však takto vzniklé pořadí mění a uspořádá se opět za vedoucí srnou.
Vnitřní organizace tlupy je nejlépe pozorovatelná při klidném pohybu nebo při pohybu ovlivněném vnějšími okolnostmi a různými rušivými vlivy, které jsou impulzem ústupu tlupy nebo jejího náhlého útěku. V takových situacích lze spolehlivě poznat vedoucí kus a zjistit pořadí, v němž ho ostatní kusy následují. Podle četných pozorování mohu potvrdit, že nějaké zvláštní pravidelnosti v pořadí kusů následující vedoucí kus tlupy se nedodržují, a proto řazení za vedoucí srnou bývá většinou nahodilé. Zejména není žádné pravidlo v pořadí srnců podle jejich věku. Například nejstarší srnec v tlupě může chodit v podzimním či zimním období vpředu hned za vedoucí srnou a jejími srnčaty, stejně tak uprostřed nebo na jejím konci.
Zdá se, že ani mladí srnci neudržují v pohybující se tlupě pravidelně určité pořadí. Závislost všech jedinců v tlupě na vedoucím kusu je daleko pevnější v méně početných prvotních tlupách, vzniklých a udržovaných z pudových pohnutek, než ve velkých tlupách vzniklých vlivem vnějších okolností.
Organizace a jednání nerušeně táhnoucí tlupy má z hlediska bezpečnosti také preventivní charakter. Když tlupa přechází z krytu přes volné prostranství na pastevní plochu, jde ve zvláštním útvaru, kde jeden kus jde ve stopě druhého hned za vedoucí srnou. Vzájemné vzdálenosti se mezi sebou mění a jsou za určitých okolností různé. Jedinci, jejichž závislost na vedoucí srně je pevnější, chodívají většinou v přední části linie. Na pastevní ploše se pak tento útvar rozchází.
Zjistí-li některý člen tlupy potenciální nebezpečí, začne nápadně jistit, nebo jakýmkoli výstražným pohybem - odpichovaným krokem, dupavým krátkým odskokem či doširoka roztaženým obřitkem, upozorní ostatní kusy, zvláště vedoucí srnu. Usoudí-li vedoucí srna preventivní ústup a dá se do pohybu, celá tlupa ji v určitém pořadí následuje. Při náhlém a nečekaném vyrušení se celá tlupa dá na neorganizovaný a bezhlavý útěk. Po určité vzdálenosti se většinou zastaví, zklidní se, a jakmile začne vedoucí srna pokračovat v útěku, ostatní členové se řadí s krátkými rozestupy za ní. Z četných pozorování se dá tedy usoudit, že vyrušená tlupa na útěku tvoří vždy sevřenější útvar, než tlupa klidně táhnoucí.
Do jisté míry existují také mezi jednotlivými tlupami nacházející se v dohledu určité bezpečnostní i zrakové povely. Například prchající tlupa z důvodu nebezpečí je indikátorem jiné tlupě k zvýšení opatrnosti a pozornosti, a nachází-li se blíže prchající tlupy, je povelem k útěku do bezpečí. V otevřeném terénu se může k prchající tlupě připojit i jiná tlupa, která se řídí jejím jednáním. Takovým způsobem dochází k shlukování srnčí zvěře o počtu až několik desítek kusů. V minulém roce byla u nás v okolí Sudic pozorována tlupa o počtu 83 kusů. Takto početné a dočasně sevřené tlupy nezůstávají však dlouho pohromadě. Jakmile příčina nebezpečí pomine, tlupy se po určitém čase opět rozcházejí.
V místech, kde je zvěř v denní době soustavně rušena, bývá ve větších semknutějších tlupách, chráněna bezpečnou vzdáleností od míst, kde byla bezprostředně vyrušována. V noční době, kdy je relativní klid, je srnčí zvěř v polích rozptýlena v malých skupinkách, nebo i jednotlivě. Jen srnčata bývají většinou nedaleko svých matek. Teprve s příchodem dne a prvních rušivých vlivů, se zvěř začne shlukovat, což nám indikuje, že míra vyrušování má v našem kulturním prostředí značný vliv na způsob života srnčí zvěře v tlupách. Navzdory těmto rušivým vlivům, dává současné běžné velkoplošné polní hospodaření zvěři pastevní příležitosti, v letním období dokonalý kryt a v zimě přehlednou vzdálenost na včasnou reakci na případné nebezpečí.
Smyslová orientace, která je u lesní zvěře závislá hlavně na čichu a sluchu, je u polní zvěře nahrazena do značné míry orientací zrakovou. Plné využití sluchu a čichu je navíc v polních oblastech značně omezeno velkými vzdálenostmi terénu a také nepravidelností proudění větru. Ke změně smyslové orientace převážně na vizuální vjemy odpovídá i změna výstražných akustických projevů zvěře, kterými se členové navzájem upozorňují na hrozící nebezpečí. Polní srnčí zvěř se jen velmi zřídka ozývá varovným bekáním, které je u lesní zvěře naprosto běžným zvukovým znamením. Namísto toho intenzivně využívá ostatní výstražné povely, jako je například odpichovaný krok, krátký dupavý odskok či doširoka roztažený obřitek.
Pevně semknutá tlupa polní srnčí zvěře má takovou soudržnost a je tak silně přizpůsobena svému otevřenému polnímu prostředí, že se nenechá zahnat do lesních prostor a nedá se ani násilím rozdělit. V nepřehledném lese by se jen stěží orientovala, cítila by se v něm nejistá, a proto se takovému prostředí raději vyhýbá.
Před dobou, než jsem začal intenzivně a oficiálně chovat srnčí zvěř v zajetí, jsem byl dlouhá léta milovníkem a později také chovatelem sportovních jezdeckých koní. Během svého patnáctiletého života stráveného u koní jsem se při vyjížďkách naší krásnou přírodou nesčetněkrát setkal se srnčí zvěří a dokonce se mnohokrát přiblížil i do její bezprostřední blízkosti. Většinou to bylo v zimním období, tedy v době pospolitého života srnčí zvěře v tlupách. Autentický příběh který se odehrál v prosinci roku 1992 na okrese Brno venkov, není v žádném případě mysliveckou latinou.
Na jedné z mnoha skupinových vyjížděk na koních jsme projížděli asi kilometr a půl dlouhým lánem řepky olejky, jehož okraj lemoval z jedné strany les a z druhé dosti vzdálená, velmi frekventovaná rychlostní komunikace. Souběžně s lesem protínala řepkový porost udržovaná polní cesta. Mezi lesem a polní cestou, kterou jsme tenkrát projížděli, se pastvila přibližně patnáctičlenná tlupa srnčí zvěře.
Po přiblížení se k tlupě a vizuálním kontaktu doposud nic netušících členů tlupy s šesti, rychle se přibližujícími koni, nastal v tlupě zmatek, dezorientace a srnčí se dalo na bezhlavý a neorganizovaný útěk. Všichni členové tlupy se rozběhli podél hrany lesa souběžně s námi. Byl jsem přesvědčen, že běžící tlupa využije k dočasnému úkrytu lesní prostory, které se přímo nabízely.
To, co se vzápětí událo, bylo vskutku nečekané. Neorganizovaně běžící tlupa náhle změnila směr úniku a namířila přímo na nás! Boční střet srnčí zvěře s rychle cválajícími koni odnesla naštěstí jen jedna zlomená ruka kamaráda a bohužel svým životem zaplatila konstitučně silná srna, která nešťastnou náhodou vběhla přímo pod kopyta koní.
Na vlastní oči jsem tenkrát viděl, jak někteří srnčí jedinci zmateně přeskakovali projíždějící koně! Nelze tedy v žádném případě pochybovat o dokonalém skokovém potenciálu srnčí zvěře. Ostatním členům tlupy se jakoby zázrakem podařilo proběhnout v odstupových mezerách rychle běžících koní.
Z výše popsaného autentického případu plyne, že polní srnčí tlupa, která je přizpůsobena k životu v typicky otevřeném polním prostředí, se i pod nečekaně vyvinutým tlakem nedá rozdělit a zahnat do lesa.
Přestože zrak srnčí zvěře je jeden s nejméně vyvinutých smyslových orgánů, tak i přesto dokáže tato zvěř rozeznat v přehledném a rovinatém polním terénu pohyb na poměrně velkou vzdálenost. Na nekrytě pohybujícího se člověka může reagovat už na vzdálenost přibližně 400 - 600 metrů. Se zkracující se vzdáleností, až na určitou hranici bezpečí, začne tlupa buď zvolna ustupovat, nebo se dá na útěk. Úniková vzdálenost je v různém prostředí a za různých okolností odlišná a do jisté míry záleží také na druhu ohrožení. Bezpochyby záleží na tom, do jaké míry je srnčí tlupa na člověka zvyklá a jak hluboce důvěřuje místním rušivým faktorům. Ze zkušeností je známo, že velice rychle si zvyká například na vysoce frekventovaný provoz na pozemních komunikacích, na zemědělské mechanizační prostředky, hospodářská zvířata apod. Povozu taženému koňmi nebo ještě lépe samotnému jezdci na koni v oblastech, kde je na koně zvěř zvyklá, důvěřuje, podle mých zkušeností, nejvíce. V průběhu mého „koňáckého“ života jsem se o tom nejednou přesvědčil, když jsem se na koni bez problému přiblížil k odpočívající polní tlupě na vzdálenost kolem 30 metrů. Se zkracující se kontaktní vzdálenosti, bývá tlupa sice v pozoru, ale odbíhá teprve při přiblížení, rovnající se přímému ohrožení. Kontaktní vzdálenost koně se srnčí zvěří se může ještě více zkrátit, lehne-li si jezdec na hřbet koně, čímž je zvěři opticky ztíženo rychleji reagovat na člověka.
V jednom případě se mě dokonce podařilo přiblížit se v sedle koně k teritoriálnímu srnci na vzdálenost pouhé 3 metry. Bylo to v červnu před čtrnácti lety, v zalesněném svahu nad rybníky Mariánského údolí v Brně - Líšni. Projížděl jsem tenkrát travnatou, turisty vyšlapanou lesní cestičkou, která protínala svah nad rybníky v údolí. Asi ve vzdálenosti 50 metrů jsem spatřil srnce s vysokými parůžky, který stál hned zkraje cesty. Zvolnil jsem tedy krok a pomalu se k srnci přibližoval. Srnec stál naostro, hlavou k nám a nehnutě nás pozoroval. Při přiblížení se na vzdálenost přibližně 7 metrů jsem nabyl dojmu, že si zřejmě někdo z místních obyvatel dělá z kolemjdoucích návštěvníků legraci a podstrčil zde dokonale propracovaný preparát srnce v životní velikosti. V distanční vzdálenosti třech metrů jsem koně zastavil a ze sedla zjišťoval, zda je srnec skutečně živý. Srnec stál jako přikovaný, nepohnul ani slechy, ani nemrkl. Bylo to neuvěřitelné. Krásný, zdatný rovný šesterák s vysokými parůžky, odhadem čtyřletý, strnule stál a stále nás pozoroval. Asi po deseti vteřinách vzájemného pozorování jsem se neudržel a tleskl dlaněmi. Srnec bleskurychle odskočil a zmizel v houštině. Už nikdy v životě jsem se s podobnou příhodou nesetkal.
V zimním období, tedy v době, kdy začínají srncům narůstat nové parůžky, jsou všichni členové tlupy na vedoucí srně značně závislí. Soudržnost v tlupě nepolevuje ani v době, kdy už mají srnci dorostlé parůžky. Jiná situace ovšem nastává, když první, převážně nejstarší srnci, začnou parůžky vytloukat. Tou dobou je v tlupách neklid a srnci s vytlučenými parůžky přestávají být na tlupě zcela závislými členy. Vlivem zvýšené činnosti pohlavních žláz a zvyšující se hladiny samčího hormonu testosteronu začínají srnci jednat samostatně a také si sami zajišťovat svoji bezpečnost. Někteří, zejména mladší srnci, přestože mají parůžky již vytlučené, se ještě určitý čas zdržují v tlupě nebo v její těsné blízkosti.
Zůstane-li v tlupě více starších srnců s vytlučenými parůžky, vzájemně se odbíjejí a mladší srnce s parůžky v lýčí odhánějí ze své blízkosti. Srnci jsou v té době agresivní, nedůvěřivý a reflexivně jednají. Při vyrušení nejdříve odskakují a mnohdy zcela zbytečně strhnou celou tlupu k útěku.
V době jarního neklidu, což je většinou koncem března nebo v průběhu měsíce dubna, můžeme spatřit vytlučené srnce v čele tlupy. Z důvodu stále se zvyšující hladiny testosteronu se rychle začnou osamostatňovat, opouštět tlupu a zaujímat svá letní stávaniště. Ještě než definitivně opustí tlupu, je v některých případech možné pozorovat, jak se některý výbojnější srnec snaží, někdy i za použití násilí, oddělit a odehnat z tlupy některou nevodící srnku - čiplenku. S ní pak většinou chodí až do doby říje a o její obezřetnost se po celou dobu opírá.
Také všechny vodící srny z tlupy, z důvodu vysoké gravidity, přestože dosud byly základní složkou tlupy, se oddělují, aby si zavčas mohly najít klidné místo k blížící se době kladení srnčat. V tlupě už zůstávají pouze nejmladší srnci, většinou ročci, kteří mají parůžky stále v lýčí, a jejichž pohlavní cyklus je oproti dospělým jedincům v průběhu roku časově opožděn. Konec měsíce dubna je tedy obdobím největšího rozpadu jarních tlup srnčí zvěře.
Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz