Povídky Karla Dostála - Trampoty s píšťalou

TRAMPOTY S PÍŠŤALOU
Jako každý kynolog , hlavně myslivecký, který cvičí psa na zkoušky ví, jak důležitá je píšťala. Musí být účelná, správně naladěná a hlavně často používaná, aby si psík na její zvuk zvykl a ihned na ní reagoval. To je sedl, lehl, měnil směr a přibíhal podle toho, jak mu jeho pán naučenými signály určí. To je teorie, ale praxe je však jiná. A teď jak to může dopadnout.
Sešli jsme se na honu drobné zvěře. Psi vesele pobíhali, rány padaly, zajíci a bažanti již méně. Psi byli plni elánu, tak jsem je museli trochu uklidňovat. Na řadu přišly píšťaly. Na můj hvizd, dvakrát krátce, přiběhli čtyři psi. Dva přinesli zajíce a druzí dva asi jen ze zvědavosti. A tak to pokračovalo celé první kolo. Já byl ověšen zvěří a přitom jsem si ani nevystřelil. Přesto jsem byl vyhlášen nejlepším střelcem prvního kola. A to vše zavinila píšťala. Já pískal a ostatní stříleli. Pak jsem se rozhodl. Pušku jsem dal na vlek traktoru a dělal raději honce.
Po této zkušenosti a dlouhém přemýšlení jsem dostal nápad. Píšťalu, na jejíž zvuk ke mně přibíhali všichni psi na každém honu, jsem vyměnil za jinou a to bakelitku z poutě. Naučil jsem psa na její zvuk reagovat a myslel jsem, že mám vyhráno. Ale ouha! Ostatní psi si na ní zvykli a po první leči přibíhali ještě radostněji, nežli na tu předcházející. A to mě naštvalo, že jsem od bakelitky upustil a pískal jsem na svoji pusu. Na prsty neumím. To ovšem mělo za následek, že jsem svého psa viděl až po honu a ostatní psi mě také ignorovali.
Můj kamarád, kterému jsem se svěřil se svými potížemi, přišel na geniální nápad (podle něj) a ihned mě do něj horlivě zasvěcoval: ,,Já mám doma píšťalu a na její hvizd zareagují i lidé.“ Byl fotbalovým rozhodčím a tu píšťalku mi druhý den přinesl. Ale přitom zamlčel, co kvůli ní dostal za svou kariéru ran. Mně ovšem nastala starost, abych psa na tuto změnu naučil poslouchat. Při prvním hvizdu pes utekl domů a já měl co dělat, abych ho z voliéry dostal ven. Ale že to byl pes učenlivý, tak si brzy na nový zvuk zvykl. A já byl spokojený. Žádný jiný pes na ni nereagoval a co víc. Kolem mě nebylo do sta metrů žádné zvíře a tak jsem ušetřil patrony.
Moje radost však netrvala dlouho. Dostal jsem pozvánku na hon do vesnice, kde jsem honitbu neznal. První leč byla blízko vesnice a mě jako zkušeného myslivce postavili k nějaké ohradě, že je to nejlepší flek, kde prý mají zajíci tah. Ale že tu mají tah i kočky, to jsem zjistil sám. Sotva jsem se zabydlel na přiděleném postu a řádně poučen, nabil pušku, psa pustil z vodítka, vědom si toho, že ten bez mého povelu se ode mne nevzdálí. A to byla chyba. A velká. Chvíli byl klid a já zahleděn do polí, jsem nepostřehl nebezpečí v podobě kočky. Pes kočku zavětřil a neštěstí bylo hotovo. Okamžitě hnal kočku přímo do vesnice a já abych zamezil nejhoršímu, jsem rázně písknul.
Co se dělo dál, jsem si neuměl představit. Za ohradou, kde byl do té doby klid, propuklo pravé peklo. A já, abych ten rámus přehlučil, jsem pískl ještě razantněji, abych psa přivolal. A teď to začalo. Hradba povolila pod náporem lidských těl a já byl inzultován jako fotbalový rozhodčí. Chvíli mě ještě honili po poli a já raději nabral směr k domovu. Hon pro mě skončil.
Že jsem zapískal penaltu proti domácím, ze které padl jediný gól, jsem se dozvěděl až po čase, neboť jsem se této vesnici dlouho a zdaleka vyhýbal.
Hajný Lebeda