Povídky Karla Dostála - Jak jsem se stal jelenářem

JAK JSEM SE STAL JELENÁŘEM
V roce 1950 jsem přišel z vojny a těšil se, že se konečně někde usadím. Ovšem nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslel. U lesů, kde jsem pracoval před vojnou, jako praktikant, bylo již místo obsazeno a já se musel poohlédnout po jiném zaměstnání. Prozatím jsem hledal místo i v jiné profesi. Jen aby bylo dobře placeno, neboť jsem byl úplně bez finančních prostředků. Potřeboval jsem hlavně oblečení, ze kterého jsem na vojně vyrostl. Jediné co jsem oblékl, byla lesnická uniforma po bratrovi, který mě v této době vystřídal na vojně. Ale jak se říká, když je nejhůře, pomoc je nejblíže.
Pomohl mi kamarád, který byl na brigádě na Ostravsku v dolech. Když mi vše vysvětlil, tak jsem se okamžitě rozhodl. Mě zajímala hlavně finanční stránka, protože v té době se vydělalo v hornictví několikrát více, než v jiných profesích. Mé představy se naplnily. Finančně jsem se zajistil a ještě jsem získal něco, s čím jsem nepočítal. A to přátelství člověka, který měl záliby a zájmy jako já. Bydlel nedaleko Ostravy u Hukvald.
Tam jsem na jeho pozvání dojížděl, jakmile jsem měl volno. Kamarád myslivec mě prováděl po všech zajímavých místech, kterých bylo po okolí hodně. Jednou mě zavedl do hospůdky, že prý se tam dobře vaří a mohu tam i přespávat. Po domluvě s hostinským jsem měl stravu i nocleh zajištěny. Byla to hospoda, která se podobala té, kterou popisoval J.Vrba ve svém románu „Nejsilnější vášeň“. Navštěvovali ji myslivci, lesáci, povozníci a jak jsem po čase zjistil, i pytláci. Vzali mě mezi sebe, jako bych byl jeden z nich, a jelikož tam měli všichni přezdívku, začali mi říkat podle mé kamizoly, kterou jsem stále nosil, Adjunkt.
Jednou odpoledne, když jsem tam zavítal a pojídal tamní specialitu – vejce na slanině (jiného stejně k jídlu neměli), otevřely se dveře a dovnitř vstoupila babka s otepí na zádech a křičela na celý lokál: ,,Chlapi, vy tady chlastáte a kousek odtud se vám válí postřelený jelen!“ Do přítomných jako by uhodil blesk. Všichni se hrnuli k babce, dozvědět se něco bližšího. Jeden křičel přes druhého a za chvíli nebylo rozumět ničemu. Vtom převzal slovo myslivecký hospodář a začal další jednání organizovat. Nejdříve ostatní uklidnil. Autoritu měl, to jsem oceňoval, neboť okamžitě nastalo úplné ticho a všichni čekali na to, jak rozhodne.
Ten si přesedl ke mně a začal se vyptávat: ,,Střílel jsi někdy jelena?“ ,,Nestřílel jsem ani na zajíce, neboť mi chybí to hlavní, nemám totiž flintu, na tu jsem si přišel vydělat do dolů.“ Odpověděl jsem. ,,Nevadí“ uvažoval nahlas ,,tak začneš mysliveckou praxi odzadu. Nejdříve střelíš jelena a po čase dojde i na zajíce. A o flintu si nedělej starosti.“ K mému úžasu začal vyzvídat dále. Kolik takový jelen váží, atd. Že nemá žádné znalosti jako myslivecký hospodář, jsem zjistil časem. On hospodářem byl, jen ne mysliveckým, ale stálým hostem v zařízení, kde jsme seděli. Také podle toho měl přezdívku. Když jsem mu informace, které žádal, sdělil, začal vydávat rozkazy, jako na vojně. ,,Velitel hasičů ke mně! Připravit motorové vozidlo, samozřejmě stříkačku odpojit, nezapomenout nosítka, neboť jelen se nesmí tahat po zemi jako mršina a potom to není zajíc, který se ti vejde pod kabát. No a teď k té flintě. Hospodo ke mně! Přines tady adjunktovi tu drátěnku, co máš za trámem a nezapomeň patrony, nejlépe s tím sekaným olovem.“ Na mé námitky, že jelen se střílí jen kulí, mi bylo řečeno: ,,S tím si nedělej starosti. Jelen nepůjde nikam na výstavu, ale bude se podávat jen v uzavřené společnosti a tam je jedno, jestli kousnou do broku nebo do koule.“ Já poslouchal s otevřenou hubou, mráz mi běhal po zádech a začal jsem se obávat, jak to všechno skončí. Ale vše již běželo podle scénáře, který nastínil hospodář.
Před hospodou bylo lidí, jako na nějaké manifestaci, já svíral v ruce něco, co jsem v životě neviděl, ale bylo mi řečeno, že je to flinta. To jsem poznal, když jsem se trochu uklidnil. Ale to už jsem stál v čele průvodu a hospodář dal povel k pochodu. Za námi pěší dav a na konci motorizovaná jednotka.
Po deseti minutách jsme došli na místo, kde měl ležet postřelený jelen. Já jsem se modlil, aby tam nebyl, ale opak byl pravdou. Asi 30 metrů od silnice jsem viděl na kraji lesa paroží, které se pokyvovalo. A nebylo to paroží ledajaké.Bylo medailové, což jsem porovnával s tím, co jsem viděl na různých výstavách trofejí. Už jsem se rozhodl střílet ne na jelena, ale do koruny stromu, pod kterým se pohybovalo paroží. Chvílemi se zvedalo a zase mizelo v porostu a já, i když nezkušený, jsem usoudil, že jelen za chvíli zhasne. Nemeškal jsem a střelil do koruny stromu co nejvýše.
V tom se ozval z lesa výkřik, který mě málem přivedl do bezvědomí. ,,Nestřílej, tady je člověk.“ Podle lidí již zraněný. Já běžel první a co jsem viděl, na to nadosmrti nezapomenu. V hustém křoví lezl po kolenou chlap, kalhoty dole a zadnice mu svítila v šeru jako pochodeň. Na zádech batoh, v něm jelení hlava s parožím, které jsem obdivoval, neboť jsem takové dodnes neviděl. Chlap se pokoušel vstát, ale ať se snažil, jak mu síly stačily, nepovedlo se. Za chvíli jsem zjistil, proč je jeho snaha marná. Raněn nebyl, ale nacucaný jako mrak před bouřkou. Táhlo to z něj jako ze sudu a přitom byl podělaný jako nemluvně. Po delší námaze to vzdal, svalil se na bok a usnul.
Já jako lovec jsem se k úlovku neměl a dav také ustupoval ze zamořeného území! Jedině hospodář byl ve svém živlu. Ulomil smrkovou větvičku, do něčeho ji namočil a přes mé protesty mi dal tento úlomek za klobouk. A padlému jelenu do svíráku dal úlomek druhý. Horší to bylo s dopravou úlovku. Nikdo nebyl nadšen tím, jak se situace vyvinula. Nakonec hospodář slíbil odměnu tomu, kdo vzácný úlovek dopraví do hospody. A průvod se dal do pohybu. Šlo se nějak smutně, neboť se každý těšil na hostinu. A najednou nic. Byli jsme však všichni překvapeni.
Úlovek složili ve stáji a hrnuli se do lokálu a tady byli všichni šokováni. Lokál vyzdoben jako na veselku, ubrusy na stolech a na každém stole flaška slivovice. Nejvíce jsem však byl překvapen já. Posadili mě do čela stolu, kde již seděla paní hostinská, která měla představovat bohyni lesa Dianu. Postavu měla impozantní, seděla v křesle, protože do židle by se nevešla. Když všichni ztichli, ujal se slova hospodář. Musím uznat, že formuli na pasování lovce jelenů měl naučenou výborně. Tak, že jsem měl dojem, že nejsem první, kdo se tohoto ceremoniálu účastní jako hlavní osoba. Vše proběhlo důstojně, jak se patří. Vtom promluvila Diana. Podívala se na mě, ohrnula nos a zašeptala tak, že to slyšela celá hospoda: ,,Tady něco smrdí.“ A dodá: ,,Ježíš marjá, vždyť ta snítka, co ji máš za kloboukem, je posratá!“ Vstala vznešeně jak se sluší na bohyni a odešla. Já, již ne tak vznešeně, přiskočil k oknu a klobouk i se snitkou vyhodil ven a usedl na své místo. Hospodář ke mně přistoupil, popřál mi jako jelenáři a pravil: ,,Nic si z toho nedělej, že jsi měl posratů snítku za kloboukem, ale nosič paroží je na tom hůře. Ten ji má v papuli.“Tím tato příhoda skončila, ale oslava trvala až do rána.
Já jsem se do těchto míst několikrát podíval a musím říct, že i po letech jsme se pamětníci této události srdečně zasmáli.
Hajný Lebeda