PATRONI MYSLIVCŮ, MYSLIVECKÉ SLAVNOSTI
18.12.2010 19:29
Od Nimruda k Hubertovi
Naši dávní předchůdci v lovu před mnoha tisíci lety věřili, že za úspěšný lov musí vděčit nadpřirozeným silám. Aby nebyli neúspěšní přinášeli před lovem oběti různým bohům. Jedním z prvních byl v Mezopotámii bůh lovu SUMUKAN, později v Babylonii byl velký lovec NIMRUD uctíván jako bůh lovu. To bylo někdy ve 2. tisíciletí př.n.l. a ještě dnes nás novináři s oblibou nazývají podle něho „nimrody“, což má spíše hanlivý podtext (bouchal, sváteční střelec, ba i nešika).
V pravěku byl posvátným a uctívaným zvířetem jelen. Hatité v Malé Asii uctívali bohyni lovu RUTAŠ zobrazovanou s jeleními parohy, keltové uctívali jelenohlavého boha lovu CERNUNNOSE. Ale i později se v různých křesťanských knihách Kristus vypodobňuje jako jelen s bílými nebo zlatými parohy. No a křesťanství nám pohanské bohy lovu nahradilo osobami svatých. Tak jsme obdrželi své patrony, z nichž dnes je nejrozšířenější svatý HUBERT.
Sv. EUSTACH byl dříve
Kult sv. EUSTACHA, jako patrona myslivců byl k nám zaveden již v 16. století, zatímco legenda o sv. HUBERTOVI až v 18. století.
Eustach byl původně římský vojevůdce Placidus, žil v 1. stol. n.l. a byl zuřivým pronásledovatelem křesťanů, ale jen do doby, než se mu zjevil na lovu jelen s ukřižovaným mezi parožím. Úplně stejně jako později synu vévody Bertranda z Aguitanie...
Dne 20. září v roce 118 n.l. byl naopak zase Eustach umučen i s manželkou a dětmi pro vyznávání Krista, možná že i svými předchozími vojáky. Jeho památka je uctívána římskokatolickou církví právě 20. září, v čase jelení říje. (Avšak ten den najdeme v dnešních kalendářích Olega a ne Eustacha, jako 3. listopadu Huberta.)
Nicméně je v naší zemi hodně a hodně kapliček zasvěcených patronu myslivců sv. Eustachovi. Možná, že těch hubertovských není více. Již v roce 1697 založil „landjágr“ Rayman známou kapličku sv. Eustacha poblíž křivoklátského hradu. A komu myslíte, že je zasvěcena kaple na lovecké zámku Ohrada v myslivecké muzeu v Hluboké nad Vltavou? Ne Hubertovi, ale Eustachovi! Také Schwarzenberští myslivci, kteří založili v roce 1692 vůbec první organizaci myslivcův Čechách si říkali Myslivecké bratrstvo sv. Eustacha. V Římě se nachází chrám, vystavěný v 9. století k poctě sv. Eustacha. Také v českém jazyce byla legenda o sv. Eustachovi zpracována dříve než o sv. Hubertovi.
Teď ale hlavně sv. HUBERT
První doklady o uctívání sv. Huberta se nachází v 15. století, k nám však byl jeho kult zaveden německou šlechtou a naším hrabětem Františkem Antonínem Šporkem až o tři století později. Postupně zatlačil do pozadí kult sv. Eustacha a dnes je nejvíce rozšířeným patronem české myslivosti.
O jeho životě, místě žití je tolik konkrétních údajů, že se můžeme právem domnívat, že tento náš patron není žádnou fiktivní osobností.
Narodil se v roce 656 a zemřel v r. 727 n.l., byl synem vévody a jeho otec působil také jako dvořan u krále Theodorika III. Vyrůstal na královském dvoře a učil se rytířským dovednostem, včetně lovu. Obvyklý v tomto prostředí byl ovšem rozmařilý život, kterému se mladý Hubert údajně věnoval plnými doušky. Však také díky jemu a pikantnímu průvodnímu zdůvodnění toho, připíjíme plnými doušky levou rukou. (To zdůvodnění nebudu dnes podrobně rozepisovat, však ho všichni znáte, snad až na Silvestra...)
Málo myslivců však asi ví a diví se tomu, že Hubert byl ženatý a měl syna. Jeho manželka se jmenovala Floribona a syn Floribert, ona však při porodu kolem roku 685 zemřela.
Jakým zjevením byl Hubert potrestán za náruživý a nemírný lov každý den, včetně velkých svátků, každý myslivec dobře zná, takže ani to není nutno popisovat.
Dal se na pokání, zanechal rušného života, vstoupil do kláštera a stal se dokonce později biskupem v Lutychu. Pro svůj zbožný život byl po smrti prohlášen za světce a byl mu přiřčen patronát, tenkráte nad lovci, nad myslivci.
Málo je známa také skutečnost, že jeho nástupcem v lutyšském biskupství byl jeho syn Floribert, který dal dne 3. listopadu 744 jeho hrob otevřít a téměř neporušené ostatky dal převést do sargofágu. Píši o tom hlavně proto, že právě tento den, 3. listopadu slavíme svátek našeho patrona a také pořádáme četné slavnosti.
To hlavní ponaučení, které bychom si z této legendy měli brát i v této době je: lovit moudře, střídmě, neprovozovat honbu za množstvím trofejí a jimi prezentovat svoje postavení, možnosti a zámožnost. Platí to zejména pro novodobé lovce. Neboť si uvědomí, že právě ušlechtilé vlastnosti byly již před mnoha tisíci lety u lovců vysoko ceněny.
„Na svatého Jiljí, jeleni jdou k říji...“
Toto pořekadlo, tak krásně ilustrované Mikolášem Alšem v jeho Špalíčku pro měsíc září, s modlícím se poustevníkem u ležící laně a s říjícím jelenem, nám připomíná, že patrony myslivců byli uctíváni ještě další svatí. Byl to právě sv. Jiljí a z národních světců i sv. Prokop a sv. Ivan. Legendy vyprávěné o všech třech jsou obdobné, žili jako poustevníci, živili se mlékem laně, či srny. Setkal-li se s nimi při lovu některý z panujících knížat, dal na místě postavit kostel nebo klášter. Odtud také Prokopský klášter na Sázavě.
MYSLIVECKÉ SLAVNOSTI
Ty si můžeme rozdělit na dva druhy.
Slavnosti bez náboženského kontextu, zvané také většinou Den myslivosti. Tyto slavnosti je vhodné pořádat mimo jiné v měsíci červnu, v Měsíci myslivosti. Spojit je s výstavkou trofejí, vycpanin, fotografií, kreseb a obrazů, besedou, s hudbou, se střeleckou soutěží a samozřejmě s troubením trubačů, případně s ukázkou pasování. Program připravovat vždy tak, abychom docílili účast širší veřejnosti a nedělali takovou slavnost jen pro sebe. Je vhodné pamatovat i s hrami a soutěžemi pro děti. S nimi přijdou i rodiče. Nejlépe je spojení se zahradní slavností, večerní taneční zábavou v sále, neb na parketu.
Druhá forma, v posledních letech velmi rozšířená, je spojení s náboženským obřadem, s hubertskou mší a zvaná vesměs Hubertské slavnosti. Mohou být spojeny s vysvěcením eustachovské nebo hubertské kapličky, pomníků, obrazů patronů, či zahájení provozu nové myslivecké chaty, klubovny, či jiného objektu. Velmi rozšířené jsou i samotné Hubertské mše, často jen troubené, jejímiž autory jsou Josef Selement a Dr. Petr Vacek. Na těchto mších vídáme v kostelech účast sokolníků se svými dravci, dokonce se mnohde připouští i účast ukázněných loveckých psů. Někde je nošena na malých přenosných výřadech do kostela i ulovená zvěř. Podotýkám, že i tady platí, že zvěř musí být správně ukládána na pravý bok, neb vodní zvěř na záď.
Na všech mysliveckých slavnostech nosí všichni myslivci stavovský úlomek na levé straně klobouku. Takto ozdobené klobouky mohou mít myslivci na hlavách i v kostele. Snad je to u nás nezvyklé, ale mohli jsme vidět v Tisíci letech myslivosti záběry z chrámu Saint Hubert v Belgii, kde tomu tak bylo skutečně u všech myslivců.
Ozdobou mysliveckých slavností, pokud se dělají průvody, bývají také krásně okšírované koně, ať již táhnou povozy, neb je sedlá Hubert a Diana. Však koně k myslivosti v historii vždy patřili.
Myslivecké slavnosti, ať v také, či onaké době, je potřebí hojně pořádat. Přiblížíme se jimi lidem, k někomu dechovkou, k někomu pobožností, a staneme se pro veřejnost přijatelnějšími. Máme přitom možnost prezentovat naše staré myslivecké zvyky a tradice.
MYSLIVECKÉ POHŘBY
také bývají někdy i slavné a tak mi dovolte je ke slavnostem přiřadit. Jinam to už vůbec není vhodné. Po úmrtí našeho kolegy je důležitá návštěva rodiny zesnulého s nabídkou, buď uspořádání mysliveckého pohřbu neb alespoň pomoci a účasti myslivců. Nezapomeňte dát včas do myslivecké skříňky parte s úlomkem a případně i s fotografií zesnulého myslivce. Objednáme zelený věnec. Po domluvě s pozůstalými mohou myslivci vynášet rakev a nést ji do kostela, postavit čestnou stráž v obřadní síni, v kostele jen když není celá dlouhá mše. Tři a tři členové čestné stráže mají na levé straně klobouku stavovské úlomky rubem navrch a mají je na hlavách jak v obřadní síni, tak i v kostele. Totéž platí pro myslivce – nosiče rakve, věnců a mysliveckých vyznamenání na podušce. Pokud to rodina výslovně neodmítne, měli by si myslivci zajistit vhodného řečníka. V každém mysliveckém kolektivu se jistě najde takový, který si dokáže připravit přiměřeně dlouhý a výstižný projev, kterým se za všechny rozloučí se svým kolegou. (Vzor projevu nabízím v časopise Myslivost č. 5 z roku 2007). Řečník může držet pětivýhonkový úlomek, který po skončení projevu položí na rakev, ke katafalku, či vhodí do hrobu jako poslední pozdrav. Stejně tak učiní později i všichni myslivci se stavovskými úlomky, které sejmou se svých klobouků.
Při každém mysliveckém pohřbu do hrobu považuji za zvlášť vhodné připravit plnou ošatku třívýhonkových úlomků, postavit s ní mladého myslivce je hrobu a nabízet úlomky ke vhození do hrobu i všem ostatním účastníkům. Je to vhodné zapojení spoluobčanů do dodržování našich zvyků.
K mysliveckému pohřbu patří samozřejmě trubači, kteří mimo jiné troubí zejména „Loučení“ a to buď po skončení projevu řečníka, či úplně nakonec celého obřadu. Na většině mysliveckých pohřbů se střílí při spouštění rakve čestná salva. Jsou-li k tomu podmínky, může se i u krematoria – tři salvy po pěti vteřinách slepými náboji. Pokud je smuteční průvod, mohou střelci jít se zlomenými puškami i jako čestná stráž podél rakve. Pořad celého obřadu, do kterého zasahují myslivci se samozřejmě předem dohodne s organizátory pohřební služby, případně i s knězem.
Text Oldřich TRIPES