Náhoda nebo štěstí

11.12.2009 12:32

 

Náhoda nebo štěstí

 Myslivost 6
Pavel IVAN

Ohlásil se konec září a s ním přírodu ovládlo babí léto. Probíhala doba lovu holé srnčí zvěře - to znamená nevodících srn a průběrných srnčat. Tyto dny mě natolik uchvacují, že každou volnou chvíli se pohybuji honitbou a hltám plnými doušky tu krásu pestrobarevného podzimu. Připadá mi to, jako kdyby nějaký obr namočil štětec do zářivých barev a pomaloval jimi krajinu. Červenavě se směje u cesty javor, žloutnou duby a lípy, tu a tam se tetelí ve větříku zlatavá bříza ve společenství okrových osik. A tomu všemu jako by vévodil vzrostlý jírovec, obtěžkaný zrajícími kaštany.Jen samotný jeřáb v rohu pole vystavoval trsy rudých jeřabin dosud hřejivému slunci.

Ale abych se vrátil k samotnému lovu. Dnes byl příhodný den, obloha jak vymetená, a tak jsem si řekl, že bych mohl vyrazit na nějakou tu srnu. Patřičně jsem se ustrojil, nahodil motocykl a už jsem uháněl k lesu. Po pěti minutách jízdy jsem zaparkoval na cestě rozdělující hustý smrkový porost. A tady jsem zhluboka nasával vůně podhoubí a tlejícího jehličí. Přemýšlím, kam usednout. Po chvilce rozjímání jsem zamířil k Zimandlů lesíku, kde bylo strniště po ječmenu porostlé jemnou travičkou.
Tam bych se nějaké té holé mohl dočkat. Dorazil jsem ke kazatelně na rozhraní olšoví a strniště. Zde jsem málem zašlápl statného ušáka, který si udělal lože přímo u žebříku. Rychlostí vystřeleného šípu mi zmizel z dohledu. Za zády jsem zaslechl šelest. Opatrně se otáčím a kuna lesní s pružností ocelového pera vyskočila z olšoví na strniště. Vytáhla na lov. Letos byl sušší rok, a tak se to myšmi všude jen hemžilo, dravci a šelmy mají tedy o potravu postaráno. Sotva nějakou ulovila, zmizela s ní v porostu a po chvíli se objevovala znova a znova. Slunce se již nachýlilo na západní obzor a značně protáhlo stíny okrajových stromů do pole. Srnčí teď začalo vycházet po obou stranách strniště, ale žádnou nevodící srnu jsem zatím nezjistil. Vylezlo i několik silných srnců. Srnčata dováděla kolem srn a využívala každé příhodné chvilky, aby se mohla přisát ke strukům svých matek. Jenže těm to bylo asi nepříjemné, a tak od sebe srnčata odbíjely. No, dnes je to jen průzkum, říkám si, radši pořádně vyberu nevodící kus, třeba to bude i jindy. Mezitím se značně zešeřilo. Těžko jsem již rozeznával jednotlivé siluety srnčího a tak jsem pomalu slezl a po Mlakovské hrázi zamířil zpátky k motocyklu. Ušel jsem po hrázi nějakých osmdesát metrů, když jsem najednou zaslechl šustot, jako kdyby se zvedal vítr. Zdvihám hlavu do korun dubů, nepohnula se ani větvička. Šustění však sílilo a vtom slyším slabé kviknutí a hned nato zachrochtání. Prasata! Zkoprněl jsem na místě a již vidím, jak jednotlivé kusy černé se s lomozem hrabou z paseky do hráze. Přitom se pošťuchovaly a byly zabrány do sběru žaludů. Hup, hup a čtyři odrostlá selata stála na hrázi. Po chvíli se s praskotem vysoukala bachyně a jistila. Jenže na ránu to bylo daleko a ještě ke všemu byla mizerná viditelnost.
Udělal jsem několik kroků směrem k nim. Divočáci zneklidněli. Vítr byl dobrý, ale určitě slyší mé kroky. Měl jsem holiny a v těch se nedá potichu šoulat. Pomalu si je tedy stahuji z nohou a s puškou připravenou k výstřelu jsem se k nim začal přibližovat jako kočka k vrabcům. Občas se po nich dívám dalekohledem, dvě prasata slezla z hráze do porostu. Teď už to musím risknout, děj se co děj. Opřel jsem se o kmen akátu a v kleče zalícuji a již v puškohledu mám jedno sele. Krátce mířím a tisknu spoušť. Hlučný výstřel otřásl ztichlým lesem a divočáci se rozprchli na všechny strany. Podle překotného lomozu tu bylo ještě více černé, než jsem zahlédl. Přešlapujíce na místě, čekám, pořádně mě záblo, holiny zůstaly někde vzadu, v zápalu lovecké vášně ani nevím kde. Jednu jsem po chvilce našel, ale druhou ne a ne najít. Baterka mi pomalu dohasínala. Vyrazil jsem tedy k nástřelu. Pak nacházím ve svitu baterky barvu. Několik kapiček se změnilo ve stříkance a zanedlouho v jedné gumovce stojím u zhaslého kusu. Ale ouha! V houští to zapraskalo, zlostně zafunělo a již stojím tváří v tvář skoro metrákové bachyni. Skloněná hlava, hřbet srsti naježený, jen zaútočit. Co teď? Žádný strom, na který by se dalo vylézt, utéci není kam. V tu chvíli se mi jak na filmovém pásu před očima odvíjel můj život. Jít po ní nožem, střílet? A tu mě napadla spásná myšlenka. Rozepnul jsem kabát, doširoka jej rozevřel, udělal výpad proti bachyni. Hrozně jsem zařval a vystřelil do vzduchu. Opravdu to zapůsobilo, supící bachyně se otočila a neochotně za neustálého funění a trhání hlavou se začala vzdalovat. Zřejmě se tímto způsobem se mnou vypořádala. No, spadl mi kámen za srdce, možná jsem se podruhé narodil. Ještě jsem chvíli poslouchal, ale útok už nehrozil. Slyšel jsem jen vzdalující praskání, jak bachyně odcházela, Prožitou hrůzou mi přestala být na bosou nohu zima. Na ztracenou holinu nebylo po těchto událostech ani pomyšlení a tak jsem seleti vložil do svíráku poslední hryz a sobě za klobouk úlomek. Poté jsem jej vyvrhl a dovlekl k motorce a ani nevím, jak jsem dorazil domů. To, co se mi dnes přihodilo, byla opravdová náhoda nebo štěstí.
 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode