MYSLIVECKÁ MLUVA
18.12.2010 19:22
Mluva myslivců patří do mysliveckých tradic jako jeden z jejích pilířů. Ba co víc, myslivecká mluva, řečeno slovy básníka, jsou překrásné květy na louce mysliveckých zvyků, jsou jejich nikdy neuvadající ozdobou.
A tato skutečnost nás zavazuje tu naši mluvu ovládat každý co nejlépe. Nepíši záměrně – naprosto dokonale, protože to je snad nad síly průměrného myslivce. Vždyť dnes máme téměř dva tisíce výrazů, zatímco Josef Jugmann jich na přelomu 18. a 19. století zachytil asi 1500. Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva. Některé nevhodné a nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede poslední slovník Jaromíra Kovaříka a Ctirada Rakušana (1995), který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat. Budiž nám vodítkem, rozhodčím a učebnicí pro současnou dobu. Označuji ho i pro tento seriál jako použitou literaturu.
Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce. Kdo ji neovládá, aby raději mlčel a neriskoval posměch ostatních. Ten je ostatně prostředkem, jak docílit toho, aby myslivci tuto krásnou a jedinečnou tradici ctili, dodržovali a používali jen těch správných výrazů.
Ale zvládnutí odborné myslivecké mluvy je nejen ctí, ale také povinností. Ano povinností, a s tím jsem tak trochu narazil u jednoho nového, ale staršího, myslivce – spíše jen lovce, který mi řekl, že je toho názoru, že je to záležitost „pouze vás lidových myslivců organizovaných v ČMMJ“. Asi tím chtěl říci, že se to netýká profesionálních myslivců a myslivců – podnikatelů (asi pojištěných v podnikatelské pojišťovně?), kteří s námi nechtějí mít nic společného! Až mě zamrazilo! Kam se to řítí naše česká myslivost? Kde jsou ideály zakladatelů jednotné myslivecké organizace - pánů Žalmana, Slaniny, Dyka a dalších?
Vraťme se k té povinnosti užívat mysliveckou mluvu. Již v roce 1945 Ministerstvo zemědělství ji ustálilo a podpořilo výnosem ze dne 22. 10., jímž uložilo povinnost používat českou mysliveckou mluvu jako jednu ze starých mysliveckých tradic a jako odbornou terminologii samostatného odvětví. Také platný myslivecký řád ukládá užívat mysliveckou mluvu.
Každý myslivec by měl znát dobře mysliveckou mluvu, dobře rozhodně u všech druhů zvěře, která žije v jejich honitbě, která souvisí s výkonem práva myslivosti, s kynologií, lovectvím a s péčí o zvěř.
V seriálu „Dodržujeme myslivecké zvyky...“ (Myslivost 2007) jsem se v březnové kapitole vzdal učení myslivecké mluvy a odkázal na slovník. Teď se o to chci pokusit, když jsme seriál nazvali „Zvyky a tradice v praxi...“. Samozřejmě ne v plném rozsahu, to opravdu nejde, ale trochu doplnit vědomost.
Zvěř všeobecně
Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti. Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. Rozlišení na zvěř užitkovou a škodnou se již nemá používat, tedy ani tyto výrazy, které ani v zákoně se již neuvádějí.
Naopak rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujeme zvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok.
Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Pak ještě často slyšíme zvěř vysoká. Laici tak často označují i srnčí a daňčí zvěř – když už, tak by tento výraz měl platit jen pro zvěř jelení, ale ten autoři slovníku označují jako nesprávný.
Rozdělení zvěře podle původu – zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště – zvěř nížinná čili luční, pahorkatinná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná. Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou – což je ovšem velmi nesprávné.
Světla, slechy, běhy...
To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek. A tím to zpravidla u mnohých končí. Jak konstatují i další kolegové ze zkušebního senátu, znalost myslivecké mluvy je stále horší a horší. Když se to noví myslivci pak v praxi doučí, je to dobře. Horší je neznalost u dlouholetých myslivců.
Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor – dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).
Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.
Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich.
Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.
Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká „palice“ aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři.
Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť.
Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku.
Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy.
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.
A na závěr ještě zuby:
Jelen má horní špičáky kelce – používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky.
Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.