Čelní střet s jelenem

11.12.2009 12:37

 

Čelní střet s jelenem

Myslivecké zábavy  8
Ing. Leo VALA

Hlavním aktérem tohoto příběhu se stala známá osobnost kruhů lesnických a mysliveckých, polesný Kára. Polesný Kára pochází z lesnické rodiny a sám celý život v lesním hospodářství pracoval. A pracoval dobře zásluhou své šikovnosti a obětavosti, kteréžto vlastnosti byly jeho nadřízenými občas zneužívány: když někdy hořel plán, vědělo se, že po dobrém slově Kára neodmítne vzít do rukou ani opratě režijního potahu či usednout za volant traktoru a podobně.

Polesný Kára byl nepostradatelným účastníkem všech lesáckých mejdanů a sezení. Obstojně hrál na chromatiku, velmi hezky zpíval a uměl vyprávět spoustu historek z prostředí zeleného cechu. Zřejmě právě častá účast na podobných hrátkách se trošku podepsala na velmi kladném vztahu pana pelesného k alkoholickým nápojům, možná ovšem, že se také jednalo o záležitost genovou, poněvadž i tatínek pana polesného byl známý bavič a pijan. Alkoholismus polesného Káry však nikdy nenabyl pohoršujících rozměrů, a to jednak zásluhou poněkud přísnějšího založení jeho manželky, povoláním učitelky, jednak zásluhou toho, že přes osobní snahu a přičinlivost měl vždy trošku hlouběji do kapsy, chtěl-li z nepříliš vysokého platu polesného řádně zabezpečit svou rodinu, a to on chtěl.
Tato situace se poněkud změnila po sametové. Polesný Kára se na něčí radu a vybídnutí pustil do podnikání. Ale v opravdové úspěšnosti kapitalistického podnikání mu bránila jeho příliš široká duše a příliš dobré srdce. Bylo tedy zřejmě šťastným řízením osudu, že za přispění některých dobrých kamarádů v pravý čas svou podnikatelskou činnost ukončil šikovným vyrovnáním, po kterém mu zbyla bytelná fořtovna, nezanedbatelná doživotní renta a honitba Svatý Eustach, kterou si v době své podnikatelské slávy pronajal, bohužel vzdálená asi dvacet kilometrů od jeho sídla.
Poměrně velmi dobré finanční zabezpečení přispělo k tomu, že míra alkoholických nápojů, konzumovaných panem polesným Károu, značně vzrostla. nikdy sice nepil sám, ale je dobře známo, že nabitá peněženka má nejvíce přátel, a také dobře zazvěřená honitba Eustach značné rozšiřovala okruh mysliveckých kamarádů
Paní Kárová smutněla stále více, na její tváři se stále méně rozzařovalo sluníčko úsměvu. Nespokojenost bývalé paní učitelky se společenskou činností manžela jen málo zmírňovala jeho snaha, vynahradit jí její hoře neustálým materiálním vylepšováním domova a neustálým rozšiřováním ploch obložených kachlíky či modřínovým dřevem. Nepomáhalo ani, že do fořtovny často mířily zásilky obchodních domů, obsahující téměř všechny nabídky Teleshopingu.
Jednoho dne na sklonku května nesměle požádala paní Kárová svého manžela, aby pokud možno v pátek omezil svoji spotřebu alkoholu a přišel včas domů, aby mohli odejet za její sestrou, slavící kulaté životní jubileum. Slávek svatosvatě přislíbil, že bude v požadovaném stavu v šest hodin večer doma, a svůj slib myslel smrtelně vážně.
Odpoledne v příslušný den se cestou z města jako obvykle zastavil na jedno malé točené v jeho oblíbeném pensionu Zátiší. Tam zjistil velmi zapeklitou věc: byl netrpělivě očekáván dvěma kamarády, s kterými si již dříve smluvil na toto odpoledne pravidelnou čtvrtletní schůzku k licitovanému mariáši, na kterou však jako na smrt zapomněl.
Slávek se v rozpacích kamarádům omluvil a vysvětlil situaci se závěrem, že musí být bezpodmínečně v šest hodin doma.
Kamarádi protestovali. Jedou na schůzku zdaleka, jeden z Liberce, druhý dokonce až z Plzně. Teď, jak se říká, babo raď!
Prozatím se pustili do partičky karet, do šesti hodin však už mnoho času nezbývalo.
Protřelý právník po půl šesté našel řešení. „Slávku, půjč mi svůj mobil!“ Pak vytočil číslo do fořtovny ke Kárům.
„Paní Kárová, tady nadporučík Horvát, okresní ředitelství policie. Je pan Kára doma?“
Po sdělení, že doma ještě není, ale slíbil se do šesti hodin vrátit, však paní Kárová otevřeně dodala, že to podle jejích zkušeností není stoprocentně jisté.
„No to je smutné, že se na svého manžela nemůžete spolehnout. My s ním však potřebujeme nutně mluvit. Jemu patří revír Eustach, viďte?“
Když mu byl tento fakt potvrzen s dotazem, oč že se vlastně tak naléhavé jedná, „nadporučík Horvát“ pokračoval:
„Před několika minutami došlo na Eustachu k čelnímu střetu osobního auta s jelenem. Jsou tam nějací zranění, auto je značně poškozeno, také jelen není v pořádku a něco se s ním bude muset udělat. Poškozený řidič uplatňuje náhradu škody vzniklé na autě. A k tomu všemu potřebujeme majitele honitby!“
„Já bych vám velmi ráda pomohla, pane nadporučíku, ale nevím jak. Jakmile se vrátí domů, tak mu pochopitelně všechno vyřídím!“
„A váš pan manžel nemá mobilní telefon“ - dotazoval se lišácky údajný „Horvá“. „Má..., no to je výborné, tak nám jeho číslo dejte, my se s ním zkusíme telefonicky spojit!“
Tím byl hovor ukončen a tři vykutálení kamarádi ještě chvilku mazali karty. Pár minut před šestou Slávek Kára karty odložil, že teď musí na chvíli domů, ale do půl hodiny se určitě vrátí.
Poněvadž z penziónu Zátiší je to k bývalé fořtovně co by kamenem třikrát dohodil, byl Kára už před šestou doma se sebepochvalným prohlášením: „Tak mne tady holka máš, jak jsem slíbil.“
Netrpělivá paní Kárová mu však vyklopila policejní vzkaz s tím, že se nenechá nic dělat, ale Slávek musí zajet na Eustach. Na žádný Eustach nepojedu, slíbil jsem, že tě dnes odvezu za Marií, sám se už na ni těším, vždyť jsem ji kolik měsíců neviděl - dej mi číslo na toho nadporučíka, já to vyřídím telefonicky!“
Když se nešťastná paní Kárová přiznala, že se na číslo zapomněla zeptat, zvýšil Slávek poněkud hlas: „Tak to je pěkné. Sama tvrdíš, jak to byl důležitý hovor, ale na telefonní číslo se nezeptáš. Tak mi aspoň řekni, jak se ten nadporučík jmenuje, já ho zkusím na policejním ředitelství sehnat!“
Paní Kárová se zdrceně přiznala, že to jméno zapomněla. Teď už Kára jakoby vybuchl.
„Ježíšmarjá, ženská! Telefon nevíš, jméno nevíš - vždyť já teď k vůli tobě budu muset na ten Eustach opravdu zajet a za Marií, na kterou jsem se tak těšil, budeme moci jet až zítra“ - téměř úpěl Slávek, v předstíraném rozhořčení nasedl do auta - a rovnou znovu na Zátiší ke kartám.
Aby byla režie dokonalá, zavolal „nadporučík Horvát“ paní Károvou znovu.
„Paní Kárová, my se na manžela nemůžeme dozvonit, má tam stále schránku. Mluvila jste s ním vy? Ano? No to je výborné! Že už za námi na Eustach jede? Moc, moc vám děkujeme. Ale moment - paní Kárová - vzal si váš pan manžel sebou flintu? Nevzal? Takto je katastrofa!“
Paní Kárová se zoufale bránila, že o žádné flintě přece nebyla řeč!
„Nebyla řeč! Ale jasně jsem vám říkal, že ten jelen je nějakej divnej, že se s ním bude muset něco udělat - a co jiného asi udělat než zastřelit, ne? To dá přece rozum!“
Teď už téměř zjančená paní Kárová řekla, že manžela neviděla odcházet, že se půjde podívat, jestli přece jen nevzal tu flintu s sebou. Po malé odmlce se však vrátila s tím, že bohužel nevzal, poněvadž na věšáku v předsíni visí flinty všechny tři.
„Ježíši Kriste, na věšáku v předsíni. Uvědomujete vy si vůbec, co říkáte? Podle zákona o zbraních musí být pušky uzamčené v pancéřované skříni ve zvlášť zabezpečené místnosti - a vy je máte viset na věšáku v předsíni!!! No to si budeme muset s panem manželem vyřídit!“ A s tím „pan nadporučík“ hovor ukončil.
Další karetní posezení proběhlo v naprosté pohodě a k jedenácté hodině se společnost rozešla.
Okna obýváku ve fořtovně ještě svítila, manželka na Slávka provinile čekala. Ten se vyčerpaně svezl do křesla a shovívavým tónem prohodil:
„Ty jsi mi dnes holka dala! A přitom se to dalo krásně vyřídit telefonem! Představ si, že ta srážka s jelenem se odehrála na Eustachu asi deset metrů za hranicí mojí honitby, takže mne se vůbec netýkala.
Ale když už jsem tam byl, požádali mne policajti, abych našel toho správného nájemce vedlejší honitby. Co já musel sjezdit hospod po okolí, než se mi to konečně podařilo!“
„Hlavně, že už jsi Slávečku doma, však stačí, když za Marií pojedeme zítra. Ale chlapče, z tebe něco táhne, že ty už jsi zase před řízením pil!“ „A ty se divíš - to pochopili i policajti, že po takovém šoku si musím něco dát - a tak když jsme v Drahotuších v hospodě sepisovali protokol, dovolili mi vypít dvě piva a pro jistotu mne svým autem doprovodili až domů, tak byli uznalí!!“ - pochvaloval si Kára a pokračoval: „Ale na druhou stranu ti musím říct, že ten nový dřez do kuchyně, který jsem ti slíbil, bude muset nějaký čas počkat. Vždyť ty jsi na mne policajtům prozradila, že nemám doma pořádně zabezpečené flinty, a oni neřádi mi napařili pokutu tři tisíce korun!“ - zaúpěl starý herec Slávek.
„Ale však já to s tím starým dřezem ještě vydržím“ - byla najednou paní Kárová samá tolerance.
Pak okna fořtovny zhasla a nastala poklidná noc. Kdyby byl den a zasvitlo sluníčko, jsem přesvědčen, že nad domem se klenula nádherná duha smíru, porozuměni a lásky.
Slávek je můj dobrý kamarád a strávili jsme spolu pěkný kus života. Také smutná paní Kárová je velice sympatická a řadím ji k osobám ne-li přímo svatým, tak určitě blahoslaveným.
proto, když mne přátelé zatepla seznamovali s tímto povedeným případem čelního střetu s jelenem, začala mi pravá ruka podivně pocukávat.
Nemohla se asi rozhodnout, zda Slávkovi uznale poklepat na rameno anebo mu jednu vlepit.
 


 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode